Učitel musí mít smysl pro humor

Pojďme tu nepříjemnou situaci nějak odlehčit... Zítra je Apríl, tak kdy jindy?

Domácí úkol jako dobrovolné zadání

https://www.seberizeni.cz/domaci-ukoly-nejsou-povinne/

Kdysi jsem se pustila do debatování na internetu ohledně článku o "povinném" odpočinku ve školkách od stejného autora. Ale protože mám ráda své duševní zdraví, tentokrát internetovou diskusi raději vynechám.

Domácí úkoly... věčné téma, které má dvě různé strany mince a obě dvě - zavedené do extrémů - můžou být škodlivé.

1. strana mince - domácí úkoly se dávají

V Čechách se v mnohých školách stále ještě drží trend "dávání úkolů pro úkoly". Nesmyslný starý zvyk, který nutí hloupé učitele dávat na doma dlouhá nudná cvičení, která dětem v ničem nepomůžou, nijak je neobohatí, nijak jim neprospějí. Jen jim solidně otráví život. Jsou učitelé, kteří dávají úkoly i na víkendy a na prázdniny. To k ničemu jinému než k solidnímu otrávení života nemůže vést. Nedovedu si představit vesmír, ve kterém by mohlo.

Druhým ne úplně lichotivým zvykem je dávat na doma látku, kterou učitel nezvládne probrat ve třídě. Učitelé si to často obhájí sami pro sebe tím, že vina je na straně dětí, které učivo nezvládly, tomu já osobně říkám alibismus.
Pokud nestihnu ve škole nějakou látku, tak se stydím. Je to moje vina, jako učitele, moje selhání - a v životě bych si nedovolila dát tuto neprobranou látku jako doučování na doma, aby rodiče viděli, čeho já jsem nebyla schopná. Pokud něco nestihnu nebo vidím, že to děti nepochopily, protáhnu tuto látku do příště, klidně o týden nebo o dva, dokud si nebudu jistá, že jsem udělala dobře svou práci.

A do třetice všeho zlého: domácí úkoly jako dodělávky. K tomu čas od času sklouzne každý učitel a v určité míře je to v pořádku. Pokud je něco podstatné a část dětí ve třídě to nestihne, dodělat jedno cvičení nebo půl stránky z písanky asi nebude pro děti ani pro rodiče žádný velký problém. Ovšem i v tomto případě se u některých učitelů dodělávky stávají pravidlem otravujícím jak žáky, tak rodiče. Paní učitelka v hodinách dělá s dětmi jiné aktivity, nestihne pracovní sešit, tak dává i celé strany na doma, případně celá dlouhá cvičení, která stihnou jen ti nejrychlejší a půlka třídy neustále něco dokončuje a dodělává. Moje otázka je: proč? Opravdu jsou všechna ta cvičení tak hrozně důležitá, že je nutné je dokončit? Opravdu v pracovních sešitech musí být každé hloupé -i, -y nebo každý výsledek příkladu? A pokud ano, proč se tomu nevěnuje dostatečný čas během hodiny?
Můj přístup je v tomto ohledu následující: občas dám za úkol něco důležitého dodělat. Většinou ale máme s rodiči nepsané pravidlo, že v pracovních sešitech nepřeskakujeme. A když už děláme další stránku, mohou s dětmi dodělat cokoliv jim do té doby chybí. Pokud rodiče chtějí nebo cítí, že je to třeba, udělají to. Pokud ne, cvičení zůstanou prázdná. A nikdy s tím nikdo neměl nejmenší trable.

Domácí úkoly jako procvičování. Ano, každý učitel vám řekne, že procvičování je potřeba. Jak jinak se chcete naučit násobilku nebo vyjmenovaná slova? Tam to jinak nejde. A k procvičování jsou samozřejmě domácí úkoly dobré, protože ve třídě - pokud chcete učit tak, aby to bylo pro děti zábavné - toho skutečného procvičování a drilu příliš nestihnete. A hlavně - a na to by měli být učitelé citliví - některé děti to potřebují více a jiné skoro vůbec. A tam přichází rozhodování - kdy úkoly ano a kdy ne - a hlavně jaké.

Osobně si myslím, že úkoly mají zabrat pět až deset minut. Pokud zaberou pět až deset minut, dítě je spokojené, že to dlouho netrvalo a rodič je spokojený, jak je to jeho dítě chytré. Pokud zabere víc, je to alarm. Pro dítě, že je to dlouhé, takže to patrně tak dobře neumí. A pro rodiče, že bude třeba to více trénovat. Jakmile je ve třídě nastavený tento systém, jak učitel tak rodič a dokonce i dítě dostává zpětnou vazbu, co je v nepořádku a kde bude muset zabrat. Samozřejmě se může stát, že se stále jedná o to stejné dítě, ale právě proto se ty domácí úkoly dávají.
Ideální je, když se mohou diferencovat podle náročnosti, nebo když mají děti možnost udělat více, když mají náladu nebo chtějí ukázat, že něco dovedou. A ještě lepší je, když se rodič nenechá strhnout "nepříjemností" základního vzdělávání (už tak nějak "z principu") a s učitelem komunikuje. Není nic jednoduššího než zasednout za počítač a napsat paní učitelce mail typu: Paní učitelko, náš Péťa stále plave v malé násobilce. Mohla byste mu dát na doma nějaký list na procvičování?" Stejný postup může udělat také paní učitelka, která si Péťova plavání v násobilce mohla všimnout dříve než rodič a sama mu list na procvičování připravila.

Rozumní učitelé s rozumnými rodiči spolupracují, jejich společným cílem je spokojenost a prospívání dítěte, ne jeho otrávení nudou a nepříjemnou prací. A pokud toto vědí všechny tři strany, neexistuje nic, co by se nedalo vyřešit.

2. strana mince - úkoly se nedávají

Abyste rozuměli, já nejsem tak úplně proti. Pod domácí přípravou - která bývá zabudována do všech školních řádů - si představuji především vybavenou tašku věcmi, které bude dítě na další den potřebovat a povídáním si o škole, opakováním informací (učiva) a především čtení. Pokud bych věděla, že rodiče tráví společný čas s dítětem těmito věcmi, hraním si, mluvením a společnými činnostmi, jako je hraní deskových her nebo skákání panáka, byla bych ten nejšťastnější učitel na planetě a domácí úkol by ode mě nikdy nikdo neviděl, pokud by ho nevyžadoval.
Problém ale je, že v mnoha případech hraní námětových a deskových her vystřídá hraní na tabletu, mluvení vystřídá poslouchání písniček a jediný sociální kontakt mají děti na sociálních sítích. Panáky bývají na pití a ne na skákání a o tématech jako je lidské tělo se vedou dialogy tak maximálně když dítě dostane přes zadek za poznámku. Nechci rodiče házet do jednoho pytle (naopak, většina rodičů mých dětí je skvělá, díkybohu za ně!), ale v každé třídě se takové dítě najde minimálně jedno, s železnou pravděpodobností víc. A dávat úkoly jen těmto dětem? To je samozřejmě vyloučené.

Na mé alternativní základní škole byla snaha nedávat úkoly vůbec. Učitelé říkali: "je naše práce učit děti, nechte to na nás, neučte se s nimi". Na čem to ale ztroskotalo? Na rodičích. To oni si nemohli zvyknout, to oni chtěli mít přehled a kontrolu nad tím, co se ve škole děje, nehledě na to, že to nás děti pěkně štvalo. Svým způsobem ty rodiče chápu - chodili jsme ze školy a oni se nás ptali: "Co jste dneska dělali?" Naše odpověď byla: "Hráli jsme si." "A co jste se naučili?" "Ani nevím, asi nic..."
Ale uměli jsme vždycky všechno. Musí to být pro rodiče, kteří vyrůstali v drilu a hodinových přípravách pod taktovkou generálky učitelky frustrující, že to jde i takhle. Ale jde to.

Já zavedla úkoly ve své třídě jako myšlenku povinnosti. Opět jich v dnešní době pro děti moc nebývá, ale maminky musí nakupovat a vařit, uklízet, tatínkové pomáhají, opravují doma věci, nebo po odpoledních doma často pracují. Myslím - a rodiče se mnou většinou souhlasí - že když má dítě nějakou povinnost, která zabere chviličku, ale je nutná, pak si zvyknou, že život není a nebude jen a jen hra, ve které si mohou vždy dělat, co se jim zlíbí.

-- A jsme zpět u článku "Táty parťáka". Tento pán má zajímavou myšlenku, že chce být opravdovým partnerem svým dětem. Chce je poslouchat, znát jejich názory, podporovat je a bít se za jejich práva. Bohužel ale dle mého názoru nechápe jednu věc - že jeho dětem nechce nikdo škodit. Ve své podstatě má samozřejmě pravdu - vyžadování domácích úkolů a dávání sankcí za jejich neplnění je protizákonné. Vyžadování domácí přípravy a spolupráce se školou ale protizákonné není a on sebe a "nás" školství rozděluje na dva póly. Neuvědomuje si ten společný cíl a o školství mluví před veřejností a (co hůř) před svými dětmi jako o velkém dravém nepříteli, který jim kazí jejich životy.

Škoda, že naráží na samé učitele, kteří si se situací neumí poradit. Moje reakce na jeho problém by byla, že domácí úkoly nevyžaduji, pouze informuji rodiče (červeným "véčkem") o jejich neplnění. Stejně tak informuji rodiče poznámkou (od slova poznamenat) do žákovské knížky, pokud se tak děje často. Žádný postih z toho dítě mít nebude (ani nemůže), ale pochvalu také nebude moci dostat. Protože pochvalu dostává jen ten, koho je za co chválit, v tomto případě za svědomitou přípravu na vyučování. Nemyslím si, že by to Ríšu mrzelo o něco méně. Ale třeba by pak pod vlivem této informace přemluvil svého tatínka, že úkoly dělat chce, když za to může dostat pochvalu. A neštěstí by bylo zažehnáno i bez nutnosti psát o tom články delší a nezáživnější než Ríšův nejhorší domácí úkol.

Paní učitelko, vy brečíte?

Dříve se učitelky nesměly vdávat. Až do roku 1919 pro ně platil celibát. Pokud se žena chtěla vdát, už nemohla dál být učitelkou.
Spousta lidí by nám možná potvrdila, že není divu, že mají učitelky tak špatnou pověst, když to všechno byly zapšklé staré panny a není to ještě ani sto let, kdy se zákon konečně změnil. Nikdo by takovou učitelku nechtěl pro sebe, natož pro svoje děti. Ale občas si - při dlouhodobém soužití sama se sebou - říkám, že možná tenhle zákon existoval z dobrého důvodu.

Každá učitelka musí nutně čas od času bojovat s tím, jaký je postoj veřejnosti (míněno hlavně rodičů jejích dětí) k tomu, že kromě učitelky je tahle ženská "také jen člověk". Každá dobrá učitelka se snaží tuto větu buď používat co nejméně, nebo se na ten lidský faktor alespoň nevymlouvat, někdy se ho dokonce snaží zakrývat nebo potlačovat. Není divu, nároky zvenčí jsou velké - a co by tatínek Tondy asi řekl, když by jeho syn doma vyprávěl, že učitelka se ve škole rozplakala, protože se s ní rozešel přítel? Nehorázné, takové výlevy si má přece nechat na doma a neobtěžovat tím děti, když se mají naučit vyjmenovaná slova po P!
Na druhou stranu má ale učitelka v podstatě svou profesní povinnost být empatická, mít pochopení pro pocity jiných a umět s nimi dlouhodobě pracovat. A děti to poznají, jestli to myslíme vážně, nebo se jedná jen o bezduché fráze, kterými je odvádíme od jejich strastí zpátky k učení. Takže na jednu stranu učitelky musí prožívat a vyjadřovat emoce, na druhou si to ale zakazují, pokud se jedná o jejich osobní život.

Ve své praxi jsem měla jednu zkušenost s rodiči, kterým se nelíbilo, na jaké (osobní) rovině s dětmi mluvím. Jedna maminka mi při schůzce řekla: "Paní učitelko, Marcelka nám řekla, že jste dětem sdělila, že máte nového přítele."
Chvíli jsem na ni koukala beze slova, abych se ujistila, jestli to je skutečně celá její výpověď nebo ještě něco dodá.
"A... vám to vadí, paní Boušková?" zeptala jsem se nechápavě.
"No... ne... ale... proč jim to vlastně říkáte?"

Každé pondělí ráno mi děti vypráví, co dělaly o víkendu. Pravidelně se den co den stává, že je někdo z něčeho smutný, nebo má radost. Kluci vyhrávají hokejové turnaje, holky mají nové obrázkové knížky o návrhářství. Někomu se rodiče rozvádí, někomu berou. Někdo má nového mazlíčka, někomu zrovna pošel oblíbený křečík. Radek bude mít malého brášku a Nikolčina starší sestra si domluvila rande s deváťákem. Ve třídě máme každý týden u někoho potoky slz nebo výkřiky radosti z něčeho, co se stalo v rodině. Jen paní učitelka by zjevně měla držet jazyk za zuby a když se jí někdo z nadšených dětí zeptá: "Paní učitelko, máte manžela? Paní učitelko, máte děti? Paní učitelko, to je zásnubní prstýnek? Paní učitelko, líbí se vám pan učitel Horák?" měla by každého odbýt, že to není jeho věc nebo že nemá důvod mu odpovídat.

Celou svou učitelskou praxi jsem prožila v domnění, že nemůžu od dětí čekat otevřenost, pokud nebudu sama schopná se jim otevřít. A jedna naštvaná paní Boušková na tom nic nemění.

Jenže... pak se stane v osobním životě nějaký opravdový průšvih. A že já jsem na opravdové průšvihy v osobním životě už v podstatě expert. Po nějakém takovém průšvihu jsem přišla do školy, koukala na ty děti a hlavou mi běželo, že to nezvládnu. Že nemám jak se k tomu vyjádřit, že neumím předstírat, že se nic neděje, ale také neumím těm malým dětem vysvětlit, co se děje. Proč jsem zničená, proč mám slzy na krajíčku a proč jsem tentokrát "taky jen člověk".  A nejhorší na tom všem je, že pokud máte s dětmi blízký vztah, ve kterém se ony svěřují vám, moc dobře vaši náladu poznají a chtějí, abyste se tentokrát svěřili vy. Ale to nejde. Protože to jsou děti, jsou na to moc malé, nemůžou tomu rozumět. A taky proto, že je to nebezpečné, protože za každým z nich stojí nějaká pomyslná paní Boušková, Novotná, Rychlá nebo Dřímalová. A taky pan Boušek, Novotný, Rychlý a Dřímal. A ti budou zaručeně všichni doma debatovat o tom, proč ta učitelka místo procvičování násobilky řekla dětem, jaké má doma problémy. Pak to Bouškovi zavolají Novotným, ti už to předtím probrali s Dřímalovými. Následně si o tom všichni popovídají u vína nebo na tréninku jejich dětí. No... co si to ta učitelka dovoluje, copak v řeznictví na sebe lidi také chrlí své emoce?

Jenže učitelky nejsou řezníci a děti nejsou kusy masa. Ke správné práci s nimi je potřeba myslet, cítit, chovat se, vnímat, hrát si, usmívat se a chápat. Každý den, každou hodinu. A děti neumí pochopit, že zrovna dnes paní učitelka nechce slyšet o Kristýnčině novém štěňátku. A správná učitelka ani přes veškeré své problémy Kristýnku s takovým zážitkem nemůže poslat do háje. Prodavačka v řeznictví nepříjemná být může a nezpůsobí tím nikomu žádnou velkou újmu, ani svému masu ani svým zákazníkům a patrně ani sama sobě. Učitelka újmu způsobí - dětem, rodičům a sama sobě také. Proto bych si přála, aby nemuselo vadit, že děti přináší domů historky z učitelčina života, přestože na pořadu dne měla být zrovna evropská hlavní města. Koneckonců, malé děti nejlépe vycítí, jaké věci jsou v životě důležité a těmi vás zásobují. Nebo ne? :)

Jako majitel jedné z největších továren na emoce prohlašuji, že chápu, proč se učitelky dříve nesměly vdávat. Ušetřilo to mnoho starostí, emocí a hormonálního zmítání. Na druhou stranu - frustrace musí mít horší následky než všechny ostatní emoce na světě. Historická léta hysterických učitelek to myslím dokazují více než dobře.

Mimochodem, věděli jste, že část toho zákona se prostě zapomněla zrušit? A že musíme mít "souhlas okresní školní rady", pokud se chceme vdát dřív, než nám skončí "počáteční služba"? Ne, že bych se chtěla v nejbližší době nutně vdávat, ale jsem ráda, že dnes už nikdo neumí definovat, co to vlastně znamená...

"Tady orel, Dášenka jde celou dobu v bačkůrkách!"

Člověk si myslí, že takovéhle momenty se vidí jen v komediálním filmu. A pak se stane učitelem...

K napsání tohoto textu mě vedl nedávný zážitek mojí kolegyně. Spěchali jsme na tramvaj, celý první stupeň se chystal do kina, takže jsme si pro jistotu rozdělili, kdy kdo pojede, aby ranní spolucestující neutrpěli při cestě do práce příliš velké psychické a fyzické újmy. Vyšla jsem s výjimečně spolupracující třídou před školu, kde v desetistupňových mrazech stála s dětmi moje kolegyně Lucka a s kamenným výrazem mi oznámila: "My tu tramvaj nestihnem. Eliška se zapomněla přezout a šla v bačkorách."

Okamžitě se mi vybavila scéna z filmu S tebou mě baví svět a musela jsem se zasmát. Eliška si naštěstí pospíšila a vše bylo zažehnáno, ale mohla si vzpomenout až o půl kilometru dál, nebo až v kině - a co potom?

Takovéhle situace jsou jednou z pravidelných nočních můr všech učitelů. Z vnějšího pohledu je to komické, ale převedeno do reálného života: co by doopravdy dělal táta Michal, kdyby jeho dcera odešla na sjezdovku v bačkorách? Nechal by jí cestovat sněhem dál nebo by to musel vzdát a vrátit se? A co kdyby zároveň s ním na lyže nejeli dva další tatínkové, ale jen celá banda Dášenčiných spolužáků? A co by na to řekla maminka Dagmar a maminky ostatních dětí, když by se o celém incidentu dozvěděly? Jak ty by se divily, že Michal nedokázal ohlídat, jestli pár dětí v jeho skupině má k lyžování vše, co potřebuje!

Když se stane (byť jen zdánlivě banální) průšvih, učiteli se honí hlavou mnoho věcí najednou... Jak zabezpečit děti, komu je svěřit. Jak to celé napravit, aby se nestalo nic horšího a aby to negativně neovlivnilo celou skupinu. Jak se postarat o důsledky toho, co se stalo a jak reagovat na případné dotazy a stížnosti rodičů...

V lepším případě se z podobné věci stane jen zábavná historka na vyprávění. V tom horším případě se učitel stane terčem. Koho všeho a jakým způsobem, to už snad ani raději vypisovat nebudu. 

Samozřejmě - nejdůležitější je prevence. A čím déle je člověk učitelem, tím víc a obezřetněji se snaží podobným situacím předcházet. Existuje na to takový osvědčený postup.

1) Nejprve se naučíte důležité věci opakovat. Ne jednou, ale víckrát. Řeknete to ve třídě při plánování akce. Pak ještě jednou, když si děti balí aktovky a chystají se ze třídy. A pak pro jistotu ještě jednou když je třída zamčená, děti nastoupené na chodbě a vy se chystáte odejít. Většinou se i napotřetí někdo chytne.

2) Při opakování věcí dáte jednoznačný pokyn, aby se na vás děti dívaly. Abyste měli alespoň částečně kontrolu nad tím, jak dobře vás vnímají.

3) Podstatné věci se naučíte psát na tabuli. Aby děti kromě opakování měly také vizuální podnět. 

4) Žádné děti samozřejmě nepodezíráte ani neobviňujete. Ale přece jen... za ty měsíce a roky... už tak nějak dovedete odhadnout, že Pepíček kouká z okna, když ho nezajímá to, co říkáte. Že Péťa vám odkýve, že všemu rozumí, ale když se má chystat, jeho největší starostí je to, co najde ve svém nose. Že Anička je vždycky poslední a pravidelně si zapomíná klíčky od skříňky na háčku u lavice. Že Lojzík je takový popleta, že nosí na pravé noze levou botu a neví, jestli si zrovna oblékl kalhoty do tělocvičny nebo ven na hřiště. Takže se ještě pro jistotu při odchodu ze třídy ptáte: "Pepíku, poslouchal jsi, že s sebou ven potřebuješ papír a tužku? Péťo, oblékl sis mikinu, když jsem říkala, ať to uděláš? Aničko, nezapomněla sis klíčky od skříňky? Lojzíku, máš připravené tenisky na venkovní hřiště?" Všechny čtyři děti se většinou chytí za hlavu a běží zpátky napravit prohřešky. Pokud ne, mile vás to překvapí.

Tyto čtyři body by vám měly zaručit, že bude konečně všechno v pořádku. Že si nikdo nic nezapomněl, že si všichni došli na záchod, že mají všichni klíčky od skříňky. S oddechnutím, kolik práce je za vámi s jedním odchodem ze třídy sejdete po schodech, pošlete děti k jejich skříňkám a máte chvíli klidu. 

A pak najednou přijde Terezka, holčička, která je vždy připravená, vždy pečlivá, vždy první hotová. Terezka, která si nikdy nic nezapomněla a všem pomáhá. Přijde s pláčem.

"Copak se stalo, Terezko?" ptáte se vyděšeně.

"Já jsem si zapomněla ve třídě klíče, paní učitelko."

Vlastně se na Terezku, ani na Elišku s bačkůrkami člověk nemůže zlobit. Ale někdy jsou podobné situace o nervy, které se napínají a napínají. Stále víc a víc. Každý učitel jen tiše doufá, že ty jeho jsou ze železa a nikdy neprasknou. 

Táta Michal s kamarády Albertem a Pepou to všechno brali sportovně a s humorem. Ale jeli někdy znovu s celou bandou prcků na Apaluchu? Hluboce o tom pochybuji!

Od prvňáčka až k učitelství

Lidi mají často už od dětství sen o tom, co budou jednou dělat, až budou velcí. A nemyslím ten úplně první sen z mateřské školky, kdy holky chtějí být princeznami a kluci pilotem tryskáče. Myslím ten sen, který se formuje se vstupem do školy, ten, který už trochu berou v potaz i dospělí kolem. Snaží se ho usměrňovat, vysvětlovat dítěti, co to obnáší a jestli je to pro něj dobré. Je dokonce i hodně dětí, které si za svým snem dlouho jdou, některé děti tak dlouho, dokud si ho opravdu nevyplní. Já měla velké sny a ty mi vydržely až do pokročilé puberty. Chtěla jsem pracovat se zvířaty, jezdit na koni, být profesionální jezdkyně, veterinářka nebo přírodovědná výzkumnice. Pak puberta zesílila a já si uvědomila, že chci být spíš mezi lidmi, že mě zajímají vztahy. Že chci psát knížky, hrát divadlo, pohybovat se u filmu, cestovat a zjišťovat, jak lidi žijí a jak se mají. Rok před maturitou jsem se rozhodla pro psychologii a měla jsem dojem, že to je moje životní cesta. Nikdy, opravdu nikdy předtím mě nenapadlo být učitelkou.

A teď jsem učitelka a je to jediná práce na světě, o které si dovedu představit, že mě bude bavit navždy. Ten nápad přišel těsně před podáváním přihlášek na vysokou. Vyplnila jsem tři - psychologie na Filosofické fakultě, psychologie a speciální pedagogika na PedF a učitelství pro první stupeň. V tu chvíli, kdy jsem šla na přijímačky jsem už věděla, že půjdu učit. A najednou to do sebe zapadlo, jako kdyby to byl můj sen už od dětství. A teprve tam začala ta opravdová životní cesta.

"Slečno Zelená, proč vy chcete být učitelkou?"

Prý na tuhle otázku nikdy nemáme odpovídat: "Protože mám ráda děti." Dodnes vlastně nevím proč, i když by mě tato odpověď nikdy nenapadla. Nejspíš je to proto, že všichni učitelé musí mít rádi děti, to je neoddělitelná součást jejich práce (i když na to mnohdy nevypadají). Já většinou odpovídala: "Protože ráda předávám to, co umím a chci pomoci tomu, aby vstup dětí do systému vzdělání byl co nejpříjemnější." Spíš než skutečná odpověď to bylo něco, co jsem doufala, že bude u našich vysokoškolských učitelů znít správně. Kdybych na to měla odpovídat dnes, byla by skutečná odpověď asi nějak takhle:

"Chci být učitelkou, protože mě to baví. Protože v učitelství je úplně všechno, co jsem kdy chtěla dělat. Je tam práce s lidmi, psychologie, herectví, vymýšlení příběhů, cestování, objevování světa a pomáhání lidem. Je tam předávání znalostí o přírodě a světě, vlastní sebepoznání a vztahy. Hodně vztahů. A nakonec - někdy si tam člověk připadá i jako ten krotitel divé zvěře."

Moji rodiče v mém vzdělání učinili dvě zásadní rozhodnutí. Jedno bylo to nejlepší a druhé to nejhorší v mém životě. Tím prvním byla Škola Hrou, první porevoluční alternativní (pochopitelně soukromá) základní škola. Bez známek, se slovním hodnocením, s dvanácti žáky ve třídě a s přístupem, za který svým tehdejším učitelům zbožně děkuji dodnes. Naučila jsem se tam tvořit si názory a diskutovat o nich, naučila jsem se nebát se otázek, nebát se mluvit, nebát se vyslovit cokoliv - byť sebehloupější myšlenku. V učení byla úroveň naší školy stejná (nebo spíš vyšší) než na jiných základkách. Hodně jsme četli, hodně zpívali, hodně hráli - tak jsme se učili historii i zeměpis. V češtině jsme zvládli veškerý pravopis a literaturu se učili formou dramaticko-literárních lekcí (i když tehdy se to tak sotva jmenovalo) a pomocí celoročních zábavných her. Učitelům se tykalo - my měli Martina, mladého kluka sotva po škole, který byl absolutně senzační, hrál s námi hry a soutěže, matematiku jsme se jinak ani neučili. Na hudebku jsme měli Tomáše - Tomáše Belka ze skupiny Sto zvířat. Neučili jsme se noty, neučili jsme se houslové klíče a pomlky, ale písniček umím víc než všichni moji příbuzní dohromady. Měla jsem spolužáky chytré i hloupé, ale dodnes si všech vážím stejně. Nebyl tam nikdo, kdo by chodil domů nešťastný, že ho třída nepřijala, že by ho někdo neměl rád. Na školách v přírodě bydleli na pokoji kluci s holkami a nikdy nebyl sebemenší problém. Byli jsme třída šťastných, upovídaných, nešikanovaných a pravděpodobně tímto systémem trochu rozmazlených dětí. Bohužel na Škole Hrou nebyl druhý stupeň a tak nastalo rozhodování: co dál. 

A protože moji rodiče vypadali opravdu přesvědčeně, že dělají dobrou věc, souhlasila jsem s osmiletým gymnáziem. Vybrali to, o kterém si mysleli, že je nejlepší. PORG. 

Dodnes se o PORGu mluví často v superlativech. Je to prestižní gympl, který děti připraví na vysokou školu. Má hodně vysokou úroveň a vysoké nároky. Berou jen ty nejlepší.

Mě vzali. Já patřila k těm nejlepším. Při převodu slovního hodnocení do známek jsem byla kompletní jedničkářka, uměla jsem všechno. Problém byl, že systém byl jiný. Systém byl "nauč se nebo vypadni". Žádná tolerance chyb, žádná tolerance jinakosti, talentu (na cokoliv jiného než matematiku a fyziku), žádná podpora klimatu ve třídě, kolektivu, vlastních názorů. A z dětí tam dělali dospělé.

Narazila jsem na tvrdý balvan reality. Já, holka která byla vždy na špičce v učení i v kolektivu, jsem začala být během pár prvních měsíců a let opovrhovaná, sankciovaná za otázky, za názory, za oblečení, za existenci. Došlo to tak daleko, že mi dal v sekundě spolužák pěstí do ramene a další rok se přidaly další rány, do břicha, švihadlama do nohou. Psychická šikana byla běžná, ale pro mě to byl nepochopitelný svět. Mě nenapadlo, že bych s tím mohla něco dělat, až v dospělosti mi došlo, že jsem se měla ozvat, že jsem měla něco říct. Ale ze Školy Hrou jsem byla zvyklá řešit si problémy sama, snažit se domluvit, snažit se být loajální a kamarádská. Navíc - kdo by mě poslouchal? Nebyl tam nikdo, za kým by mi připadalo bezpečné přijít, navíc jsem byla ta holka, která je "divná", "jiná". Propadá, píše reparáty a ještě má tu drzost se ozývat, když o to nikdo nestojí. 

Gympl jsem musela změnit, neshody s ředitelem a matikáři ze mě udělaly vyvrhele. Na druhém gymnáziu (Jaroslava Seiferta) to bylo mnohem lepší, v matice jsem excelovala, protože PORG kladl tak velké nároky, že oktaváni na GJS probírali totéž, co na PORGu v sextě. Čeština mi šla sama, protože jsem měla super učitele, ve většině ostatních předmětů jsem se držela někde na průměru. Ale v kolektivu jsem si také místo nenašla, očividně jsem se odmítala přizpůsobit tomu novému režimu "drž hubu a krok" a to mi vydrželo dodnes. 

Čas od času jsem proklínala rodiče za Školu Hrou. Možná, kdybych byla na normální základce, kde bych se naučila souvislé přípravě, drcení se vědomostí a tvrdé práci beze smyslu, nebylo by to tak hrozné. Možná bych se naučila nevyptávat, pochopila i tu šikanu a už bych na všechno byla víc připravená. 

Častěji je proklínám za PORG. Gympl je učení. Učení se věcí, které nikdy k ničemu nebudou, šrocení nazpaměť, trávení ve škole většinu dne, dělání z lidí elitu a kradení dětství. Chtějí z dětí udělat dospělé, ale stejně je tak v důležitých věcech neberou. A pak, když člověk vychodí gympl, je "gymnazista". Praktického neumí pro život nic, je "odsouzen" k vysoké škole i když by chtěl dělat něco úplně jiného. 

U nás to navíc byla často maturita s odřenýma ušima. S trojkami jsem vycházela mezi jedničkářky ze střední pedagogické a moje znalosti přitom dalece přesahovaly ty jejich. 

Často mi běží hlavou otázka: Jak se to stalo? Jak se z dítěte, které má velké plány a sny, je plné sebevědomí, chytré, opěvované a vychvalované mohla stát troska? Plačící, nešťastná, opovrhovaná, s reparáty na krku z věcí, které neznají ani mnozí dospělí, ale na gymplu to z lidí dělá blbečky? 

Je to systém. Vím, že se mnou mnozí nebudou souhlasit a taky vím, že mnohým lidem gymnázium dalo do života skvělé věci, velký přehled, mnoho informací. Jsou to lidi, kteří se uměli učit a učení nezpochybňovali. Nebo možná lidi opravdu chytří, kteří se učit nepotřebovali ani na tom gymnáziu. Pro některé to možná bylo jen "teď jsem chvíli tady a za pár let zase budu někde jinde"... 

... Ale nemělo by to být celé tak nějak... jinak? Neměla by ta hlavní myšlenka být: Uč se pro sebe a pro život a ne pro to, co po tobě na různých stupních škol zrovna chtějí?

Já bych si jen přála školy, kde nejde o prestiž nebo o znalosti. Přála bych si školy, kde jde o lidi, o klima, o kolektiv, o názory a o chyby, které jsou nutné a z nichž se člověk učí. Změna už začala -  hlavně na prvním stupni, kde je čím dál více učitelů, kteří to dělají "jinak", jejichž cílem je, aby učení děti bavilo a aby chodily do školy rády. Na druhém stupni je častá výmluva, že "tady už to nejde". Podle mě to není pravda, chce to změnu a rychle. Chce to takovou změnu, aby děti nemusely procházet stále tím, čím jsme procházeli my - nezájmem o jejich názory a o talent, hloupým biflováním, ponižováním a šikanou. Je třeba přestat vyučovat předměty a začít učit děti. Jestli po nich chceme, aby uměly mluvit, aby řekly svůj názor, aby argumentovaly a uměly si poradit, dokázaly se uplatit, aby byly aktivní, inteligentní a měly o věci zájem, je třeba začít u nás. Jestli chceme z dětí mít lepší lidi, musíme my být lepšími učiteli. 

A já - já už na tom pracuju :)