Lidi mají často už od dětství sen o tom, co budou jednou dělat, až budou velcí. A nemyslím ten úplně první sen z mateřské školky, kdy holky chtějí být princeznami a kluci pilotem tryskáče. Myslím ten sen, který se formuje se vstupem do školy, ten, který už trochu berou v potaz i dospělí kolem. Snaží se ho usměrňovat, vysvětlovat dítěti, co to obnáší a jestli je to pro něj dobré. Je dokonce i hodně dětí, které si za svým snem dlouho jdou, některé děti tak dlouho, dokud si ho opravdu nevyplní. Já měla velké sny a ty mi vydržely až do pokročilé puberty. Chtěla jsem pracovat se zvířaty, jezdit na koni, být profesionální jezdkyně, veterinářka nebo přírodovědná výzkumnice. Pak puberta zesílila a já si uvědomila, že chci být spíš mezi lidmi, že mě zajímají vztahy. Že chci psát knížky, hrát divadlo, pohybovat se u filmu, cestovat a zjišťovat, jak lidi žijí a jak se mají. Rok před maturitou jsem se rozhodla pro psychologii a měla jsem dojem, že to je moje životní cesta. Nikdy, opravdu nikdy předtím mě nenapadlo být učitelkou.
A teď jsem učitelka a je to jediná práce na světě, o které si dovedu představit, že mě bude bavit navždy. Ten nápad přišel těsně před podáváním přihlášek na vysokou. Vyplnila jsem tři - psychologie na Filosofické fakultě, psychologie a speciální pedagogika na PedF a učitelství pro první stupeň. V tu chvíli, kdy jsem šla na přijímačky jsem už věděla, že půjdu učit. A najednou to do sebe zapadlo, jako kdyby to byl můj sen už od dětství. A teprve tam začala ta opravdová životní cesta.
"Slečno Zelená, proč vy chcete být učitelkou?"
Prý na tuhle otázku nikdy nemáme odpovídat: "Protože mám ráda děti." Dodnes vlastně nevím proč, i když by mě tato odpověď nikdy nenapadla. Nejspíš je to proto, že všichni učitelé musí mít rádi děti, to je neoddělitelná součást jejich práce (i když na to mnohdy nevypadají). Já většinou odpovídala: "Protože ráda předávám to, co umím a chci pomoci tomu, aby vstup dětí do systému vzdělání byl co nejpříjemnější." Spíš než skutečná odpověď to bylo něco, co jsem doufala, že bude u našich vysokoškolských učitelů znít správně. Kdybych na to měla odpovídat dnes, byla by skutečná odpověď asi nějak takhle:
"Chci být učitelkou, protože mě to baví. Protože v učitelství je úplně všechno, co jsem kdy chtěla dělat. Je tam práce s lidmi, psychologie, herectví, vymýšlení příběhů, cestování, objevování světa a pomáhání lidem. Je tam předávání znalostí o přírodě a světě, vlastní sebepoznání a vztahy. Hodně vztahů. A nakonec - někdy si tam člověk připadá i jako ten krotitel divé zvěře."
Moji rodiče v mém vzdělání učinili dvě zásadní rozhodnutí. Jedno bylo to nejlepší a druhé to nejhorší v mém životě. Tím prvním byla Škola Hrou, první porevoluční alternativní (pochopitelně soukromá) základní škola. Bez známek, se slovním hodnocením, s dvanácti žáky ve třídě a s přístupem, za který svým tehdejším učitelům zbožně děkuji dodnes. Naučila jsem se tam tvořit si názory a diskutovat o nich, naučila jsem se nebát se otázek, nebát se mluvit, nebát se vyslovit cokoliv - byť sebehloupější myšlenku. V učení byla úroveň naší školy stejná (nebo spíš vyšší) než na jiných základkách. Hodně jsme četli, hodně zpívali, hodně hráli - tak jsme se učili historii i zeměpis. V češtině jsme zvládli veškerý pravopis a literaturu se učili formou dramaticko-literárních lekcí (i když tehdy se to tak sotva jmenovalo) a pomocí celoročních zábavných her. Učitelům se tykalo - my měli Martina, mladého kluka sotva po škole, který byl absolutně senzační, hrál s námi hry a soutěže, matematiku jsme se jinak ani neučili. Na hudebku jsme měli Tomáše - Tomáše Belka ze skupiny Sto zvířat. Neučili jsme se noty, neučili jsme se houslové klíče a pomlky, ale písniček umím víc než všichni moji příbuzní dohromady. Měla jsem spolužáky chytré i hloupé, ale dodnes si všech vážím stejně. Nebyl tam nikdo, kdo by chodil domů nešťastný, že ho třída nepřijala, že by ho někdo neměl rád. Na školách v přírodě bydleli na pokoji kluci s holkami a nikdy nebyl sebemenší problém. Byli jsme třída šťastných, upovídaných, nešikanovaných a pravděpodobně tímto systémem trochu rozmazlených dětí. Bohužel na Škole Hrou nebyl druhý stupeň a tak nastalo rozhodování: co dál.
A protože moji rodiče vypadali opravdu přesvědčeně, že dělají dobrou věc, souhlasila jsem s osmiletým gymnáziem. Vybrali to, o kterém si mysleli, že je nejlepší. PORG.
Dodnes se o PORGu mluví často v superlativech. Je to prestižní gympl, který děti připraví na vysokou školu. Má hodně vysokou úroveň a vysoké nároky. Berou jen ty nejlepší.
Mě vzali. Já patřila k těm nejlepším. Při převodu slovního hodnocení do známek jsem byla kompletní jedničkářka, uměla jsem všechno. Problém byl, že systém byl jiný. Systém byl "nauč se nebo vypadni". Žádná tolerance chyb, žádná tolerance jinakosti, talentu (na cokoliv jiného než matematiku a fyziku), žádná podpora klimatu ve třídě, kolektivu, vlastních názorů. A z dětí tam dělali dospělé.
Narazila jsem na tvrdý balvan reality. Já, holka která byla vždy na špičce v učení i v kolektivu, jsem začala být během pár prvních měsíců a let opovrhovaná, sankciovaná za otázky, za názory, za oblečení, za existenci. Došlo to tak daleko, že mi dal v sekundě spolužák pěstí do ramene a další rok se přidaly další rány, do břicha, švihadlama do nohou. Psychická šikana byla běžná, ale pro mě to byl nepochopitelný svět. Mě nenapadlo, že bych s tím mohla něco dělat, až v dospělosti mi došlo, že jsem se měla ozvat, že jsem měla něco říct. Ale ze Školy Hrou jsem byla zvyklá řešit si problémy sama, snažit se domluvit, snažit se být loajální a kamarádská. Navíc - kdo by mě poslouchal? Nebyl tam nikdo, za kým by mi připadalo bezpečné přijít, navíc jsem byla ta holka, která je "divná", "jiná". Propadá, píše reparáty a ještě má tu drzost se ozývat, když o to nikdo nestojí.
Gympl jsem musela změnit, neshody s ředitelem a matikáři ze mě udělaly vyvrhele. Na druhém gymnáziu (Jaroslava Seiferta) to bylo mnohem lepší, v matice jsem excelovala, protože PORG kladl tak velké nároky, že oktaváni na GJS probírali totéž, co na PORGu v sextě. Čeština mi šla sama, protože jsem měla super učitele, ve většině ostatních předmětů jsem se držela někde na průměru. Ale v kolektivu jsem si také místo nenašla, očividně jsem se odmítala přizpůsobit tomu novému režimu "drž hubu a krok" a to mi vydrželo dodnes.
Čas od času jsem proklínala rodiče za Školu Hrou. Možná, kdybych byla na normální základce, kde bych se naučila souvislé přípravě, drcení se vědomostí a tvrdé práci beze smyslu, nebylo by to tak hrozné. Možná bych se naučila nevyptávat, pochopila i tu šikanu a už bych na všechno byla víc připravená.
Častěji je proklínám za PORG. Gympl je učení. Učení se věcí, které nikdy k ničemu nebudou, šrocení nazpaměť, trávení ve škole většinu dne, dělání z lidí elitu a kradení dětství. Chtějí z dětí udělat dospělé, ale stejně je tak v důležitých věcech neberou. A pak, když člověk vychodí gympl, je "gymnazista". Praktického neumí pro život nic, je "odsouzen" k vysoké škole i když by chtěl dělat něco úplně jiného.
U nás to navíc byla často maturita s odřenýma ušima. S trojkami jsem vycházela mezi jedničkářky ze střední pedagogické a moje znalosti přitom dalece přesahovaly ty jejich.
Často mi běží hlavou otázka: Jak se to stalo? Jak se z dítěte, které má velké plány a sny, je plné sebevědomí, chytré, opěvované a vychvalované mohla stát troska? Plačící, nešťastná, opovrhovaná, s reparáty na krku z věcí, které neznají ani mnozí dospělí, ale na gymplu to z lidí dělá blbečky?
Je to systém. Vím, že se mnou mnozí nebudou souhlasit a taky vím, že mnohým lidem gymnázium dalo do života skvělé věci, velký přehled, mnoho informací. Jsou to lidi, kteří se uměli učit a učení nezpochybňovali. Nebo možná lidi opravdu chytří, kteří se učit nepotřebovali ani na tom gymnáziu. Pro některé to možná bylo jen "teď jsem chvíli tady a za pár let zase budu někde jinde"...
... Ale nemělo by to být celé tak nějak... jinak? Neměla by ta hlavní myšlenka být: Uč se pro sebe a pro život a ne pro to, co po tobě na různých stupních škol zrovna chtějí?
Já bych si jen přála školy, kde nejde o prestiž nebo o znalosti. Přála bych si školy, kde jde o lidi, o klima, o kolektiv, o názory a o chyby, které jsou nutné a z nichž se člověk učí. Změna už začala - hlavně na prvním stupni, kde je čím dál více učitelů, kteří to dělají "jinak", jejichž cílem je, aby učení děti bavilo a aby chodily do školy rády. Na druhém stupni je častá výmluva, že "tady už to nejde". Podle mě to není pravda, chce to změnu a rychle. Chce to takovou změnu, aby děti nemusely procházet stále tím, čím jsme procházeli my - nezájmem o jejich názory a o talent, hloupým biflováním, ponižováním a šikanou. Je třeba přestat vyučovat předměty a začít učit děti. Jestli po nich chceme, aby uměly mluvit, aby řekly svůj názor, aby argumentovaly a uměly si poradit, dokázaly se uplatit, aby byly aktivní, inteligentní a měly o věci zájem, je třeba začít u nás. Jestli chceme z dětí mít lepší lidi, musíme my být lepšími učiteli.
A já - já už na tom pracuju :)
