Domácí úkol jako dobrovolné zadání

https://www.seberizeni.cz/domaci-ukoly-nejsou-povinne/

Kdysi jsem se pustila do debatování na internetu ohledně článku o "povinném" odpočinku ve školkách od stejného autora. Ale protože mám ráda své duševní zdraví, tentokrát internetovou diskusi raději vynechám.

Domácí úkoly... věčné téma, které má dvě různé strany mince a obě dvě - zavedené do extrémů - můžou být škodlivé.

1. strana mince - domácí úkoly se dávají

V Čechách se v mnohých školách stále ještě drží trend "dávání úkolů pro úkoly". Nesmyslný starý zvyk, který nutí hloupé učitele dávat na doma dlouhá nudná cvičení, která dětem v ničem nepomůžou, nijak je neobohatí, nijak jim neprospějí. Jen jim solidně otráví život. Jsou učitelé, kteří dávají úkoly i na víkendy a na prázdniny. To k ničemu jinému než k solidnímu otrávení života nemůže vést. Nedovedu si představit vesmír, ve kterém by mohlo.

Druhým ne úplně lichotivým zvykem je dávat na doma látku, kterou učitel nezvládne probrat ve třídě. Učitelé si to často obhájí sami pro sebe tím, že vina je na straně dětí, které učivo nezvládly, tomu já osobně říkám alibismus.
Pokud nestihnu ve škole nějakou látku, tak se stydím. Je to moje vina, jako učitele, moje selhání - a v životě bych si nedovolila dát tuto neprobranou látku jako doučování na doma, aby rodiče viděli, čeho já jsem nebyla schopná. Pokud něco nestihnu nebo vidím, že to děti nepochopily, protáhnu tuto látku do příště, klidně o týden nebo o dva, dokud si nebudu jistá, že jsem udělala dobře svou práci.

A do třetice všeho zlého: domácí úkoly jako dodělávky. K tomu čas od času sklouzne každý učitel a v určité míře je to v pořádku. Pokud je něco podstatné a část dětí ve třídě to nestihne, dodělat jedno cvičení nebo půl stránky z písanky asi nebude pro děti ani pro rodiče žádný velký problém. Ovšem i v tomto případě se u některých učitelů dodělávky stávají pravidlem otravujícím jak žáky, tak rodiče. Paní učitelka v hodinách dělá s dětmi jiné aktivity, nestihne pracovní sešit, tak dává i celé strany na doma, případně celá dlouhá cvičení, která stihnou jen ti nejrychlejší a půlka třídy neustále něco dokončuje a dodělává. Moje otázka je: proč? Opravdu jsou všechna ta cvičení tak hrozně důležitá, že je nutné je dokončit? Opravdu v pracovních sešitech musí být každé hloupé -i, -y nebo každý výsledek příkladu? A pokud ano, proč se tomu nevěnuje dostatečný čas během hodiny?
Můj přístup je v tomto ohledu následující: občas dám za úkol něco důležitého dodělat. Většinou ale máme s rodiči nepsané pravidlo, že v pracovních sešitech nepřeskakujeme. A když už děláme další stránku, mohou s dětmi dodělat cokoliv jim do té doby chybí. Pokud rodiče chtějí nebo cítí, že je to třeba, udělají to. Pokud ne, cvičení zůstanou prázdná. A nikdy s tím nikdo neměl nejmenší trable.

Domácí úkoly jako procvičování. Ano, každý učitel vám řekne, že procvičování je potřeba. Jak jinak se chcete naučit násobilku nebo vyjmenovaná slova? Tam to jinak nejde. A k procvičování jsou samozřejmě domácí úkoly dobré, protože ve třídě - pokud chcete učit tak, aby to bylo pro děti zábavné - toho skutečného procvičování a drilu příliš nestihnete. A hlavně - a na to by měli být učitelé citliví - některé děti to potřebují více a jiné skoro vůbec. A tam přichází rozhodování - kdy úkoly ano a kdy ne - a hlavně jaké.

Osobně si myslím, že úkoly mají zabrat pět až deset minut. Pokud zaberou pět až deset minut, dítě je spokojené, že to dlouho netrvalo a rodič je spokojený, jak je to jeho dítě chytré. Pokud zabere víc, je to alarm. Pro dítě, že je to dlouhé, takže to patrně tak dobře neumí. A pro rodiče, že bude třeba to více trénovat. Jakmile je ve třídě nastavený tento systém, jak učitel tak rodič a dokonce i dítě dostává zpětnou vazbu, co je v nepořádku a kde bude muset zabrat. Samozřejmě se může stát, že se stále jedná o to stejné dítě, ale právě proto se ty domácí úkoly dávají.
Ideální je, když se mohou diferencovat podle náročnosti, nebo když mají děti možnost udělat více, když mají náladu nebo chtějí ukázat, že něco dovedou. A ještě lepší je, když se rodič nenechá strhnout "nepříjemností" základního vzdělávání (už tak nějak "z principu") a s učitelem komunikuje. Není nic jednoduššího než zasednout za počítač a napsat paní učitelce mail typu: Paní učitelko, náš Péťa stále plave v malé násobilce. Mohla byste mu dát na doma nějaký list na procvičování?" Stejný postup může udělat také paní učitelka, která si Péťova plavání v násobilce mohla všimnout dříve než rodič a sama mu list na procvičování připravila.

Rozumní učitelé s rozumnými rodiči spolupracují, jejich společným cílem je spokojenost a prospívání dítěte, ne jeho otrávení nudou a nepříjemnou prací. A pokud toto vědí všechny tři strany, neexistuje nic, co by se nedalo vyřešit.

2. strana mince - úkoly se nedávají

Abyste rozuměli, já nejsem tak úplně proti. Pod domácí přípravou - která bývá zabudována do všech školních řádů - si představuji především vybavenou tašku věcmi, které bude dítě na další den potřebovat a povídáním si o škole, opakováním informací (učiva) a především čtení. Pokud bych věděla, že rodiče tráví společný čas s dítětem těmito věcmi, hraním si, mluvením a společnými činnostmi, jako je hraní deskových her nebo skákání panáka, byla bych ten nejšťastnější učitel na planetě a domácí úkol by ode mě nikdy nikdo neviděl, pokud by ho nevyžadoval.
Problém ale je, že v mnoha případech hraní námětových a deskových her vystřídá hraní na tabletu, mluvení vystřídá poslouchání písniček a jediný sociální kontakt mají děti na sociálních sítích. Panáky bývají na pití a ne na skákání a o tématech jako je lidské tělo se vedou dialogy tak maximálně když dítě dostane přes zadek za poznámku. Nechci rodiče házet do jednoho pytle (naopak, většina rodičů mých dětí je skvělá, díkybohu za ně!), ale v každé třídě se takové dítě najde minimálně jedno, s železnou pravděpodobností víc. A dávat úkoly jen těmto dětem? To je samozřejmě vyloučené.

Na mé alternativní základní škole byla snaha nedávat úkoly vůbec. Učitelé říkali: "je naše práce učit děti, nechte to na nás, neučte se s nimi". Na čem to ale ztroskotalo? Na rodičích. To oni si nemohli zvyknout, to oni chtěli mít přehled a kontrolu nad tím, co se ve škole děje, nehledě na to, že to nás děti pěkně štvalo. Svým způsobem ty rodiče chápu - chodili jsme ze školy a oni se nás ptali: "Co jste dneska dělali?" Naše odpověď byla: "Hráli jsme si." "A co jste se naučili?" "Ani nevím, asi nic..."
Ale uměli jsme vždycky všechno. Musí to být pro rodiče, kteří vyrůstali v drilu a hodinových přípravách pod taktovkou generálky učitelky frustrující, že to jde i takhle. Ale jde to.

Já zavedla úkoly ve své třídě jako myšlenku povinnosti. Opět jich v dnešní době pro děti moc nebývá, ale maminky musí nakupovat a vařit, uklízet, tatínkové pomáhají, opravují doma věci, nebo po odpoledních doma často pracují. Myslím - a rodiče se mnou většinou souhlasí - že když má dítě nějakou povinnost, která zabere chviličku, ale je nutná, pak si zvyknou, že život není a nebude jen a jen hra, ve které si mohou vždy dělat, co se jim zlíbí.

-- A jsme zpět u článku "Táty parťáka". Tento pán má zajímavou myšlenku, že chce být opravdovým partnerem svým dětem. Chce je poslouchat, znát jejich názory, podporovat je a bít se za jejich práva. Bohužel ale dle mého názoru nechápe jednu věc - že jeho dětem nechce nikdo škodit. Ve své podstatě má samozřejmě pravdu - vyžadování domácích úkolů a dávání sankcí za jejich neplnění je protizákonné. Vyžadování domácí přípravy a spolupráce se školou ale protizákonné není a on sebe a "nás" školství rozděluje na dva póly. Neuvědomuje si ten společný cíl a o školství mluví před veřejností a (co hůř) před svými dětmi jako o velkém dravém nepříteli, který jim kazí jejich životy.

Škoda, že naráží na samé učitele, kteří si se situací neumí poradit. Moje reakce na jeho problém by byla, že domácí úkoly nevyžaduji, pouze informuji rodiče (červeným "véčkem") o jejich neplnění. Stejně tak informuji rodiče poznámkou (od slova poznamenat) do žákovské knížky, pokud se tak děje často. Žádný postih z toho dítě mít nebude (ani nemůže), ale pochvalu také nebude moci dostat. Protože pochvalu dostává jen ten, koho je za co chválit, v tomto případě za svědomitou přípravu na vyučování. Nemyslím si, že by to Ríšu mrzelo o něco méně. Ale třeba by pak pod vlivem této informace přemluvil svého tatínka, že úkoly dělat chce, když za to může dostat pochvalu. A neštěstí by bylo zažehnáno i bez nutnosti psát o tom články delší a nezáživnější než Ríšův nejhorší domácí úkol.

Paní učitelko, vy brečíte?

Dříve se učitelky nesměly vdávat. Až do roku 1919 pro ně platil celibát. Pokud se žena chtěla vdát, už nemohla dál být učitelkou.
Spousta lidí by nám možná potvrdila, že není divu, že mají učitelky tak špatnou pověst, když to všechno byly zapšklé staré panny a není to ještě ani sto let, kdy se zákon konečně změnil. Nikdo by takovou učitelku nechtěl pro sebe, natož pro svoje děti. Ale občas si - při dlouhodobém soužití sama se sebou - říkám, že možná tenhle zákon existoval z dobrého důvodu.

Každá učitelka musí nutně čas od času bojovat s tím, jaký je postoj veřejnosti (míněno hlavně rodičů jejích dětí) k tomu, že kromě učitelky je tahle ženská "také jen člověk". Každá dobrá učitelka se snaží tuto větu buď používat co nejméně, nebo se na ten lidský faktor alespoň nevymlouvat, někdy se ho dokonce snaží zakrývat nebo potlačovat. Není divu, nároky zvenčí jsou velké - a co by tatínek Tondy asi řekl, když by jeho syn doma vyprávěl, že učitelka se ve škole rozplakala, protože se s ní rozešel přítel? Nehorázné, takové výlevy si má přece nechat na doma a neobtěžovat tím děti, když se mají naučit vyjmenovaná slova po P!
Na druhou stranu má ale učitelka v podstatě svou profesní povinnost být empatická, mít pochopení pro pocity jiných a umět s nimi dlouhodobě pracovat. A děti to poznají, jestli to myslíme vážně, nebo se jedná jen o bezduché fráze, kterými je odvádíme od jejich strastí zpátky k učení. Takže na jednu stranu učitelky musí prožívat a vyjadřovat emoce, na druhou si to ale zakazují, pokud se jedná o jejich osobní život.

Ve své praxi jsem měla jednu zkušenost s rodiči, kterým se nelíbilo, na jaké (osobní) rovině s dětmi mluvím. Jedna maminka mi při schůzce řekla: "Paní učitelko, Marcelka nám řekla, že jste dětem sdělila, že máte nového přítele."
Chvíli jsem na ni koukala beze slova, abych se ujistila, jestli to je skutečně celá její výpověď nebo ještě něco dodá.
"A... vám to vadí, paní Boušková?" zeptala jsem se nechápavě.
"No... ne... ale... proč jim to vlastně říkáte?"

Každé pondělí ráno mi děti vypráví, co dělaly o víkendu. Pravidelně se den co den stává, že je někdo z něčeho smutný, nebo má radost. Kluci vyhrávají hokejové turnaje, holky mají nové obrázkové knížky o návrhářství. Někomu se rodiče rozvádí, někomu berou. Někdo má nového mazlíčka, někomu zrovna pošel oblíbený křečík. Radek bude mít malého brášku a Nikolčina starší sestra si domluvila rande s deváťákem. Ve třídě máme každý týden u někoho potoky slz nebo výkřiky radosti z něčeho, co se stalo v rodině. Jen paní učitelka by zjevně měla držet jazyk za zuby a když se jí někdo z nadšených dětí zeptá: "Paní učitelko, máte manžela? Paní učitelko, máte děti? Paní učitelko, to je zásnubní prstýnek? Paní učitelko, líbí se vám pan učitel Horák?" měla by každého odbýt, že to není jeho věc nebo že nemá důvod mu odpovídat.

Celou svou učitelskou praxi jsem prožila v domnění, že nemůžu od dětí čekat otevřenost, pokud nebudu sama schopná se jim otevřít. A jedna naštvaná paní Boušková na tom nic nemění.

Jenže... pak se stane v osobním životě nějaký opravdový průšvih. A že já jsem na opravdové průšvihy v osobním životě už v podstatě expert. Po nějakém takovém průšvihu jsem přišla do školy, koukala na ty děti a hlavou mi běželo, že to nezvládnu. Že nemám jak se k tomu vyjádřit, že neumím předstírat, že se nic neděje, ale také neumím těm malým dětem vysvětlit, co se děje. Proč jsem zničená, proč mám slzy na krajíčku a proč jsem tentokrát "taky jen člověk".  A nejhorší na tom všem je, že pokud máte s dětmi blízký vztah, ve kterém se ony svěřují vám, moc dobře vaši náladu poznají a chtějí, abyste se tentokrát svěřili vy. Ale to nejde. Protože to jsou děti, jsou na to moc malé, nemůžou tomu rozumět. A taky proto, že je to nebezpečné, protože za každým z nich stojí nějaká pomyslná paní Boušková, Novotná, Rychlá nebo Dřímalová. A taky pan Boušek, Novotný, Rychlý a Dřímal. A ti budou zaručeně všichni doma debatovat o tom, proč ta učitelka místo procvičování násobilky řekla dětem, jaké má doma problémy. Pak to Bouškovi zavolají Novotným, ti už to předtím probrali s Dřímalovými. Následně si o tom všichni popovídají u vína nebo na tréninku jejich dětí. No... co si to ta učitelka dovoluje, copak v řeznictví na sebe lidi také chrlí své emoce?

Jenže učitelky nejsou řezníci a děti nejsou kusy masa. Ke správné práci s nimi je potřeba myslet, cítit, chovat se, vnímat, hrát si, usmívat se a chápat. Každý den, každou hodinu. A děti neumí pochopit, že zrovna dnes paní učitelka nechce slyšet o Kristýnčině novém štěňátku. A správná učitelka ani přes veškeré své problémy Kristýnku s takovým zážitkem nemůže poslat do háje. Prodavačka v řeznictví nepříjemná být může a nezpůsobí tím nikomu žádnou velkou újmu, ani svému masu ani svým zákazníkům a patrně ani sama sobě. Učitelka újmu způsobí - dětem, rodičům a sama sobě také. Proto bych si přála, aby nemuselo vadit, že děti přináší domů historky z učitelčina života, přestože na pořadu dne měla být zrovna evropská hlavní města. Koneckonců, malé děti nejlépe vycítí, jaké věci jsou v životě důležité a těmi vás zásobují. Nebo ne? :)

Jako majitel jedné z největších továren na emoce prohlašuji, že chápu, proč se učitelky dříve nesměly vdávat. Ušetřilo to mnoho starostí, emocí a hormonálního zmítání. Na druhou stranu - frustrace musí mít horší následky než všechny ostatní emoce na světě. Historická léta hysterických učitelek to myslím dokazují více než dobře.

Mimochodem, věděli jste, že část toho zákona se prostě zapomněla zrušit? A že musíme mít "souhlas okresní školní rady", pokud se chceme vdát dřív, než nám skončí "počáteční služba"? Ne, že bych se chtěla v nejbližší době nutně vdávat, ale jsem ráda, že dnes už nikdo neumí definovat, co to vlastně znamená...