K napsání tohoto textu mě vedl nedávný zážitek mojí kolegyně. Spěchali jsme na tramvaj, celý první stupeň se chystal do kina, takže jsme si pro jistotu rozdělili, kdy kdo pojede, aby ranní spolucestující neutrpěli při cestě do práce příliš velké psychické a fyzické újmy. Vyšla jsem s výjimečně spolupracující třídou před školu, kde v desetistupňových mrazech stála s dětmi moje kolegyně Lucka a s kamenným výrazem mi oznámila: "My tu tramvaj nestihnem. Eliška se zapomněla přezout a šla v bačkorách."
Okamžitě se mi vybavila scéna z filmu S tebou mě baví svět a musela jsem se zasmát. Eliška si naštěstí pospíšila a vše bylo zažehnáno, ale mohla si vzpomenout až o půl kilometru dál, nebo až v kině - a co potom?
Takovéhle situace jsou jednou z pravidelných nočních můr všech učitelů. Z vnějšího pohledu je to komické, ale převedeno do reálného života: co by doopravdy dělal táta Michal, kdyby jeho dcera odešla na sjezdovku v bačkorách? Nechal by jí cestovat sněhem dál nebo by to musel vzdát a vrátit se? A co kdyby zároveň s ním na lyže nejeli dva další tatínkové, ale jen celá banda Dášenčiných spolužáků? A co by na to řekla maminka Dagmar a maminky ostatních dětí, když by se o celém incidentu dozvěděly? Jak ty by se divily, že Michal nedokázal ohlídat, jestli pár dětí v jeho skupině má k lyžování vše, co potřebuje!
Když se stane (byť jen zdánlivě banální) průšvih, učiteli se honí hlavou mnoho věcí najednou... Jak zabezpečit děti, komu je svěřit. Jak to celé napravit, aby se nestalo nic horšího a aby to negativně neovlivnilo celou skupinu. Jak se postarat o důsledky toho, co se stalo a jak reagovat na případné dotazy a stížnosti rodičů...
V lepším případě se z podobné věci stane jen zábavná historka na vyprávění. V tom horším případě se učitel stane terčem. Koho všeho a jakým způsobem, to už snad ani raději vypisovat nebudu.
Samozřejmě - nejdůležitější je prevence. A čím déle je člověk učitelem, tím víc a obezřetněji se snaží podobným situacím předcházet. Existuje na to takový osvědčený postup.
1) Nejprve se naučíte důležité věci opakovat. Ne jednou, ale víckrát. Řeknete to ve třídě při plánování akce. Pak ještě jednou, když si děti balí aktovky a chystají se ze třídy. A pak pro jistotu ještě jednou když je třída zamčená, děti nastoupené na chodbě a vy se chystáte odejít. Většinou se i napotřetí někdo chytne.
2) Při opakování věcí dáte jednoznačný pokyn, aby se na vás děti dívaly. Abyste měli alespoň částečně kontrolu nad tím, jak dobře vás vnímají.
3) Podstatné věci se naučíte psát na tabuli. Aby děti kromě opakování měly také vizuální podnět.
4) Žádné děti samozřejmě nepodezíráte ani neobviňujete. Ale přece jen... za ty měsíce a roky... už tak nějak dovedete odhadnout, že Pepíček kouká z okna, když ho nezajímá to, co říkáte. Že Péťa vám odkýve, že všemu rozumí, ale když se má chystat, jeho největší starostí je to, co najde ve svém nose. Že Anička je vždycky poslední a pravidelně si zapomíná klíčky od skříňky na háčku u lavice. Že Lojzík je takový popleta, že nosí na pravé noze levou botu a neví, jestli si zrovna oblékl kalhoty do tělocvičny nebo ven na hřiště. Takže se ještě pro jistotu při odchodu ze třídy ptáte: "Pepíku, poslouchal jsi, že s sebou ven potřebuješ papír a tužku? Péťo, oblékl sis mikinu, když jsem říkala, ať to uděláš? Aničko, nezapomněla sis klíčky od skříňky? Lojzíku, máš připravené tenisky na venkovní hřiště?" Všechny čtyři děti se většinou chytí za hlavu a běží zpátky napravit prohřešky. Pokud ne, mile vás to překvapí.
Tyto čtyři body by vám měly zaručit, že bude konečně všechno v pořádku. Že si nikdo nic nezapomněl, že si všichni došli na záchod, že mají všichni klíčky od skříňky. S oddechnutím, kolik práce je za vámi s jedním odchodem ze třídy sejdete po schodech, pošlete děti k jejich skříňkám a máte chvíli klidu.
A pak najednou přijde Terezka, holčička, která je vždy připravená, vždy pečlivá, vždy první hotová. Terezka, která si nikdy nic nezapomněla a všem pomáhá. Přijde s pláčem.
"Copak se stalo, Terezko?" ptáte se vyděšeně.
"Já jsem si zapomněla ve třídě klíče, paní učitelko."
Vlastně se na Terezku, ani na Elišku s bačkůrkami člověk nemůže zlobit. Ale někdy jsou podobné situace o nervy, které se napínají a napínají. Stále víc a víc. Každý učitel jen tiše doufá, že ty jeho jsou ze železa a nikdy neprasknou.
Táta Michal s kamarády Albertem a Pepou to všechno brali sportovně a s humorem. Ale jeli někdy znovu s celou bandou prcků na Apaluchu? Hluboce o tom pochybuji!
No comments:
Post a Comment