Paní učitelko, vy brečíte?

Dříve se učitelky nesměly vdávat. Až do roku 1919 pro ně platil celibát. Pokud se žena chtěla vdát, už nemohla dál být učitelkou.
Spousta lidí by nám možná potvrdila, že není divu, že mají učitelky tak špatnou pověst, když to všechno byly zapšklé staré panny a není to ještě ani sto let, kdy se zákon konečně změnil. Nikdo by takovou učitelku nechtěl pro sebe, natož pro svoje děti. Ale občas si - při dlouhodobém soužití sama se sebou - říkám, že možná tenhle zákon existoval z dobrého důvodu.

Každá učitelka musí nutně čas od času bojovat s tím, jaký je postoj veřejnosti (míněno hlavně rodičů jejích dětí) k tomu, že kromě učitelky je tahle ženská "také jen člověk". Každá dobrá učitelka se snaží tuto větu buď používat co nejméně, nebo se na ten lidský faktor alespoň nevymlouvat, někdy se ho dokonce snaží zakrývat nebo potlačovat. Není divu, nároky zvenčí jsou velké - a co by tatínek Tondy asi řekl, když by jeho syn doma vyprávěl, že učitelka se ve škole rozplakala, protože se s ní rozešel přítel? Nehorázné, takové výlevy si má přece nechat na doma a neobtěžovat tím děti, když se mají naučit vyjmenovaná slova po P!
Na druhou stranu má ale učitelka v podstatě svou profesní povinnost být empatická, mít pochopení pro pocity jiných a umět s nimi dlouhodobě pracovat. A děti to poznají, jestli to myslíme vážně, nebo se jedná jen o bezduché fráze, kterými je odvádíme od jejich strastí zpátky k učení. Takže na jednu stranu učitelky musí prožívat a vyjadřovat emoce, na druhou si to ale zakazují, pokud se jedná o jejich osobní život.

Ve své praxi jsem měla jednu zkušenost s rodiči, kterým se nelíbilo, na jaké (osobní) rovině s dětmi mluvím. Jedna maminka mi při schůzce řekla: "Paní učitelko, Marcelka nám řekla, že jste dětem sdělila, že máte nového přítele."
Chvíli jsem na ni koukala beze slova, abych se ujistila, jestli to je skutečně celá její výpověď nebo ještě něco dodá.
"A... vám to vadí, paní Boušková?" zeptala jsem se nechápavě.
"No... ne... ale... proč jim to vlastně říkáte?"

Každé pondělí ráno mi děti vypráví, co dělaly o víkendu. Pravidelně se den co den stává, že je někdo z něčeho smutný, nebo má radost. Kluci vyhrávají hokejové turnaje, holky mají nové obrázkové knížky o návrhářství. Někomu se rodiče rozvádí, někomu berou. Někdo má nového mazlíčka, někomu zrovna pošel oblíbený křečík. Radek bude mít malého brášku a Nikolčina starší sestra si domluvila rande s deváťákem. Ve třídě máme každý týden u někoho potoky slz nebo výkřiky radosti z něčeho, co se stalo v rodině. Jen paní učitelka by zjevně měla držet jazyk za zuby a když se jí někdo z nadšených dětí zeptá: "Paní učitelko, máte manžela? Paní učitelko, máte děti? Paní učitelko, to je zásnubní prstýnek? Paní učitelko, líbí se vám pan učitel Horák?" měla by každého odbýt, že to není jeho věc nebo že nemá důvod mu odpovídat.

Celou svou učitelskou praxi jsem prožila v domnění, že nemůžu od dětí čekat otevřenost, pokud nebudu sama schopná se jim otevřít. A jedna naštvaná paní Boušková na tom nic nemění.

Jenže... pak se stane v osobním životě nějaký opravdový průšvih. A že já jsem na opravdové průšvihy v osobním životě už v podstatě expert. Po nějakém takovém průšvihu jsem přišla do školy, koukala na ty děti a hlavou mi běželo, že to nezvládnu. Že nemám jak se k tomu vyjádřit, že neumím předstírat, že se nic neděje, ale také neumím těm malým dětem vysvětlit, co se děje. Proč jsem zničená, proč mám slzy na krajíčku a proč jsem tentokrát "taky jen člověk".  A nejhorší na tom všem je, že pokud máte s dětmi blízký vztah, ve kterém se ony svěřují vám, moc dobře vaši náladu poznají a chtějí, abyste se tentokrát svěřili vy. Ale to nejde. Protože to jsou děti, jsou na to moc malé, nemůžou tomu rozumět. A taky proto, že je to nebezpečné, protože za každým z nich stojí nějaká pomyslná paní Boušková, Novotná, Rychlá nebo Dřímalová. A taky pan Boušek, Novotný, Rychlý a Dřímal. A ti budou zaručeně všichni doma debatovat o tom, proč ta učitelka místo procvičování násobilky řekla dětem, jaké má doma problémy. Pak to Bouškovi zavolají Novotným, ti už to předtím probrali s Dřímalovými. Následně si o tom všichni popovídají u vína nebo na tréninku jejich dětí. No... co si to ta učitelka dovoluje, copak v řeznictví na sebe lidi také chrlí své emoce?

Jenže učitelky nejsou řezníci a děti nejsou kusy masa. Ke správné práci s nimi je potřeba myslet, cítit, chovat se, vnímat, hrát si, usmívat se a chápat. Každý den, každou hodinu. A děti neumí pochopit, že zrovna dnes paní učitelka nechce slyšet o Kristýnčině novém štěňátku. A správná učitelka ani přes veškeré své problémy Kristýnku s takovým zážitkem nemůže poslat do háje. Prodavačka v řeznictví nepříjemná být může a nezpůsobí tím nikomu žádnou velkou újmu, ani svému masu ani svým zákazníkům a patrně ani sama sobě. Učitelka újmu způsobí - dětem, rodičům a sama sobě také. Proto bych si přála, aby nemuselo vadit, že děti přináší domů historky z učitelčina života, přestože na pořadu dne měla být zrovna evropská hlavní města. Koneckonců, malé děti nejlépe vycítí, jaké věci jsou v životě důležité a těmi vás zásobují. Nebo ne? :)

Jako majitel jedné z největších továren na emoce prohlašuji, že chápu, proč se učitelky dříve nesměly vdávat. Ušetřilo to mnoho starostí, emocí a hormonálního zmítání. Na druhou stranu - frustrace musí mít horší následky než všechny ostatní emoce na světě. Historická léta hysterických učitelek to myslím dokazují více než dobře.

Mimochodem, věděli jste, že část toho zákona se prostě zapomněla zrušit? A že musíme mít "souhlas okresní školní rady", pokud se chceme vdát dřív, než nám skončí "počáteční služba"? Ne, že bych se chtěla v nejbližší době nutně vdávat, ale jsem ráda, že dnes už nikdo neumí definovat, co to vlastně znamená...